Koncesionářské poplatky: Nepopulární, ale nutná „daň“ za demokracii

Česká televize v poslední době odhalila na 200 tisíc lidí, kteří jsou takzvanými „potencionálními neplatiči“. Hlavně v internetových diskusích tato informace vyvolala tradičně bouři negativních ohlasů. Mezi nejčastější z argumentů patřilo: „Já televizi nesleduji. Nic tam nedávají. Nutí mě platit za něco, co nechci.“

Do velké míry anonymní online prostředí pokaždé podobným odsudkům přeje. Troufám si ale říci, že vášně nevzbuzují ani tak samotné poplatky, jako spíš způsob, kterým je zákon nařizuje České televizi a rozhlasu vybírat. Tedy definice, že každý, kdo je odběratelem elektřiny, je má automaticky platit a distribuční společnosti mají dávat k dispozici ČT a ČRo své registry zákazníků. Tyto seznamy jsou pak mnohdy nedokonalé, takže výzvy k placení chodí i tam, kam by neměly. Třeba na adresu člověka, který již nežije. S tím se bude muset vyrovnat také Český rozhlas, který výzvu ke hrazení koncesionářských poplatků bude posílat několika desítkám tisíc lidí začátkem srpna.

Jsem přesvědčený o tom, že idea koncesionářských poplatků je správná. Ne nadarmo je lidé hradí i ve vyspělých zemích západní Evropy. Je to daň, kterou platíme za demokracii. Je to „tribut“, kterým si „kupujeme“ nejen nezávislost a objektivitu České televize a Českého rozhlasu, ale také ve většině případů stále ještě i inteligentní zábavu, vzdělávací pořady či publicistiku.

Je to záruka toho, že v České televizi neuvidíme ve zpravodajské relaci tak „objevné a zásadní“ příspěvky, které se objevují na komerčních televizních stanicích, třeba že v zimě může voda v nálevce zmrznout nebo příběh o tom, jak paní při procházce lesem uvízla pod kořenem a zahřívala se močí. Důležitější ale je, že ČT i ČRo díky poplatkům zůstávají v našich rukou, ne v rukou politických stran, vlády či „oligarchů“, kteří si v poslední době uvědomili, že nákup médií a armády novinářů se vyplatí.

Je to možná klišé, ale veřejnoprávní média stále jsou těmi „hlídacími psy demokracie“. Někdy třeba zapomenou zaštěkat dostatečně nahlas, jindy to zase trochu přeženou, ale pořád ještě jsou ve střehu a nejde je koupit za věnec buřtů a podrbání mezi ušima. Poplatky pro veřejnoprávní média tak mají smysl a nejsou zbytečné. Zbytečné jsou jen přehnané vášně, které vzbuzují.

Jsem přesvědčený o tom, že většina koncesionářů přispívá ČT a ČRo, aniž by si rvala vlasy na hlavě a nadávala na tuto „nespravedlnost“. K pozitivnějšímu pohledu na poplatky by ale určitě vedlo, když by je zkrátka platila každá domácnost v republice. Úhradou za domácnost a ne za přijímač by odpadly problémy související s definováním koncesionáře jako toho, kdo odebírá elektřinu. Takový systém například zavedli roku 2013 v Německu.

Jedno je jisté. Pokud by měla být veřejnoprávní média odkázána jen na dotace z Parlamentu nebo na komerční sféru, byl by to jejich konec. Jak by řekl Humphrey Bogart: „Možná bychom toho nelitovali dnes ani zítra, ale určitě brzy a až do konce života.“ Můžeme diskutovat nad kvalitou programu televize a rozhlasu, můžeme se ptát na jejich hospodaření. Máme na to právo, protože jejich činnost každý z nás svým malým dílem financuje. Ale nediskutujme nad tím, že by se měly poplatky zrušit. Dobrovolně bychom se tak připravili o jeden z mála v podstatě přímých prvků demokracie, který jako občané máme.

Marek Lichtenberk

SLABIKY.CZ