Orgasmy v Radě Českého rozhlasu

Čím déle se věnuji dění na české mediální scéně, tím více se divím, co všechno je v našem pidirybníčku možné. Pokaždé, když si říkám, že už mě nic nepřekvapí, jsem realitou vyveden z omylu. Pravidelnými „pachateli“ těchto překvapení jsou někteří členové mediálních rad a je přitom jedno, zda té televizní nebo rozhlasové.   Kvůli nedávným kauzám zpravodajství z Ukrajiny a prezidentských Hovorů z Lán jsem si před časem procházel záznamy z jednání Rady Českého rozhlasu. Chtěl jsem si udělat trochu lepší představu o tom, jak funguje řešení stížností posluchačů a co (a jak) vlastně radní veřejnoprávního rádia diskutují. Mohlo by se zdát, že to je suchopárná a zdlouhavá činnost, ale opak je pravdou. To, co se člověk na jednání rady občas dozví, nemá daleko k vystoupením profesionálních bavičů.

Je asi nespravedlivé vyzdvihovat jen jednu osobu, ale za všechny nemůžu nezmínit alespoň současného místopředsedy rady Petra Šafaříka. Nejsem si jistý, zda ho ostatní členové rady Českého rozhlasu neberou jako zpestření dlouhých jednání, ale díky své funkci aspiruje spíše na představitele tragikomedie (pusťte si naživo). Kladu si otázku, který zahrádkářský svaz ho do Rady nominoval, když musel odejít dokonce i ze strany Zelených? V rozhlasové mediální radě má každopádně mandát daný na ještě dlouhý čas.

Šafaříkovo vystoupení ke stížnostem posluchačů na vysílání Českého rozhlasu bývá obvykle zlatým hřebem jednání Rady. Přiznávám, že systém (a smysl) stížností jsem nikdy zcela nepochopil. Asi stačí poslouchat rádio, a když se mi něco nelíbí, napsat radním. Ti se pak stížností běžného posluchače zabývají na „nejvyšší“ úrovni. Jsem snad sám, komu to připadá trochu přitažené za vlasy?

Pan Šafařík, který má stížnosti v radě na starosti, si to nicméně užívá. Někdo jiný by je zřejmě nejprve vytřídil, zavrhnul vyložené nesmysly a případně formuloval svá vlastní stanoviska. Občas by také bylo užitečné alespoň tušit, kde jsou hranice mezi běžnou a v dnešní překotné online době omluvitelnou chybou ve zpravodajské práci a porušováním Kodexu či zákonu o Českém rozhlase. Nic z toho se zjevně neděje.

Pokud pak některému z ostatních radních dojde trpělivost, může diskuze dospět až k surreálným výsledkům. Legendární je jednání Rady Českého rozhlasu z léta 2011. Tehdejší radní Antonín Zelenka na něm Šafaříka osočil, že při prezentaci svých návrhů prožívá skutečné orgasmy. Členové rady se pak celé dopoledne hádali o smyslu slova orgasmus, což se nakonec dostalo i do zvukového záznamu na internetu.

Pokud bychom chtěli slyšet několik čerstvých „vyvrcholení“ pana Šafaříka, můžeme začít třeba záznamem z loňského srpnového zasedání Rady. Jedno se mu totiž nedá upřít – vytrvalost. Jeho naléhání, opakování stejných otázek a vyžadování opakovaných odpovědí musí stát i zbylé radní hodně sil. Obětí jeho vytrvalosti se při již zmíněném srpnovém zasedání nakonec stal radní Milan Badal. Jindy klidný a vyrovnaný duchovní neměl daleko k silnějším vyjádřením, které nakonec v samotném závěru shrnul parafrází názvu jednoho z méně povedených filmů Víta Olmera. Jsem zvědavý, co se bude dít příště. Zatím jde laťka vytrvale nahoru.

Možná by se opravdu měl změnit statut mediálních rad. Alespoň by si jejich členové konečně vyzkoušeli, jaké to je, když mají za něco opravdovou zodpovědnost. Rada Českého rozhlasu by nepochybně měla řešit stížnosti, ale vážně by se měla zabývat jen těmi důležitými. Je brána jako odborný kontrolní orgán a podle toho by také měla jednat – formulovat vlastní stanoviska, nejednat alibisticky, rozhodovat bez emocí, chovat se věcně a netrpět podobné exhibice.

Marek Lichtenberk